Horší to být nemůže, nebo ano?

15. července 2017 v 17:00 | Twotika |  My life
Jsem tak plná nenávisti, že nevím, co bych s tím měla dělat. Každý si myslí, jaká jsem statečná, usměvavá a dokonalá, ale mě už to nebaví. Nebaví mě pořád jen předstírat, že se cítím dobře, i když tomu tak většinu času není, nechci být jen člověkem, který si údajně žije šťastný život. Víte proč? Proč jsem zrovna já ta, která patří mezi lidi, kteří si nežijou svůj šťastný život? Jo, to by mě taky zajímalo, myslím, že mnohem více než vás, hlavně by mě zajímalo, proč mě uklidňují všichni ostatní, že se mají hůř, jak já. A jak vy vlastně víte, jak se mám? Víte vůbec, kdo jsem? Ne, tak se mi neserte do života.


Musím říct, že jsem větěinu času pobavená vámi, kteří mi lezete do života, ale všechno má své určité meze, jak můžu být s někým, kdo nerespektuje osobní prostor, když se prostě netoužím mačkat jako sardinka, kde je pak pochopení? Musím říct, že já, sama se sebou, bych nevydržela ani den, protože jsem tak strašně náladová, že to ani není možné. Nechci nikomu namlouvat, že jsem perfektní, protože to opravdu nejsem, nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu, nikdo z nás nebude. Mým problémem v hledání pravých přátel je právě moje náladovost, kdo se mnou vydrží, když v jednu chvíli jsem na vás nejhodnější, udělala bych všechno, co vám na očích vidím a v té další chvíli na vás ječím, jak mě máte nechat na pokoji?
Můžu vás uklidnit, většina z výše popsaných by se nikdy nestala. Opravdu ne, protože pro mě znamená fyzický kontakt bolest, zvykla jsem si jen na pár lidí, kteří se se mnou mohou objímat podle libosti, s kterými jsem schopná sdílet postel, ale nikdy bych se nenechala dobrovolně obejmout od úplně cizího člověka.
Všichni si myslíte, že jsem silná, protože se tak tvářím, ale zeptal se mě někdy někdo, jak se cítím? Nezeptal, já bych vám to stejně neřekla, protože starost lidí je skoro až abstraktní pojem, který měl možná nějaký smysl v minulosti, ale dnes se nachází jen u velmi blízkých přátel. Možná ani u nich. Koho si to pak chováme na prsou?
Nesnáším se za to, že jsem tak strašně složitý člověk, nesnáším se za to, že jsem tak náladová, ale mnohem více nesnáším lidi, protože ze mě udělali to, co já sama být nechci. Lidi mě donutili si myslet, že jsem šťastná, že vždycky budu ta, která bude mít všechno, na co si pomyslí. Dlouho jsem tomu věřila, ale už je tomu konec, protože já nebudu nikdy ta, které se všechno podaří. Všichni ze mě mají jenom srandu, neumím o sebe pečovat, neumím se chovat, jak by se ode mě očekávalo. Nejsem tím, kým bych měla být, kým chcete, abych byla.
Cítím se jako v provazech, jako bych byla jenom loutkou, která dělá něco, co chtějí ostatní. Kde je moje síla, když jí potřebuji? Kde je moje štěstí, kde je moje bezstarostnost? Někde pohřbená s mým pravým já. Je to špatné, ale už ani já nevím, kdo vlastně jsem, jak bych to mohla vědět, když mi každý tvrdí něco jiného, když mi každý téměř diktuje, jak bych se měla cítit a co bych měla dělat. Přemýšlel někdy někdo nad tím, jak moc jsou lidé matoucí? Určitě ano, kdo by nad tím nepřemýšlel. Všichni jsme tu jen proto, abychom se zmátli navzájem. Většina lidí je silná a oni si zvládnou udržet své pravé já, ale co ti ostatní, jako já? Co mají dělat ostatní, kterým jejich prvé já klouže pod rukama a padá někam hluboko. Jak jsme potom schopní najít sami sebe?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama