Zmatená

27. srpna 2017 v 18:32 | Twotika |  My life
Jsem znechucená tím, jak se chovám k lidem, kteří mě mají rádi, možná mě dokonce milují a já si toho jsem vědomá. Nechovám se tak ke všem, protože každý si musí projít pomyslnou zkouškou důvěry, která právě obsahuje tohle moje chování, jsem hnusná, nechutná a zatraceně nespravedlivá, když se najde člověk, který mi o sobě řekne první poslední a já neoplatím stejnou kartou. Občas si to vyčítám, ale občas si říkám, že je to vlastně v pořádku, protože opravdu vidím, kdo za mnou stojí a kdo jen potřebuje pomoct se svými problémy.
Vypadám, že se ke všem chovám jako ta bezcitná a sobecká mrcha, ale to vůbec není pravda, nad vším co mi druhý řekne přemýšlím, protože jsem člověk, který automaticky pomáhá dostat se z jistých situací. No a v tu chvíli nastal jednoho dne zvrat.


Byla to neděle a já jsem byla možná ještě v opojení z blízkosti mých kamarádů, kteří mě přijeli navštívit a užili jsme si srandu. Jedním z nich byla moje nejúžasnější kamarádka a druhý byl nový spolupracovník v práci a právě on je teď mým trnem v oku.
Jakmile odjel, cítila jsem se ještě lépe, ale to jsem v tu chvíli nedokázala identifikovat, to si uvědomuji až teď, kdy nad tím takhle do hloubky přemýšlím. Po asi hodině a půl mi začaly chodit zprávy právě od spolupracovníka, jak má strašný problém se svou přítelkyní, že se s ní nechce scházet a dopodrobna mi ten jejich vztah popisoval. V tu chvíli se ze mě stala ta hloupá holka, která touží všem pomoct, ale nemyslí přitom na následky, protože proč by mi to kluk říkal, když se v tu chvíli znáte vlastně necelých deset dní? Ještě ten den za mnou znovu přijel. Říkala jsem si, jak to nebude fajn, když mu své rady řeknu takhle hezky do očí, no takhle jsem se ještě nespletla.
Povídali jsme si, radila jsem mu a najednou z něj vypadla otázka, kdy se mě ptal, co bych dělala, kdyby se mě zeptal, jestli s ním nechci chodit. Já hloupá v tu chvíli řekla, že by mi to asi nevadilo no a to byla taková chyba, že už to horší být nemůže. Až o pár dní později jsem si začala uvědomovat, že takhle to prostě nejde, že mi to nevyhovuje a necítím se s ním tak, jak bych se cítit měla. Navíc mi nedošlo, že za tu jeho bývalou přítelkyni můžu působit jen jako náplast na dočasnou dobu.
Teď si uvědomuji úplně všechno, přičemž už je pozdě, protože komu by se chtěl končit vztah, o kterém vlastně všichni vědí? Ano, mělo by to být jednoduché a já to dlouho už nevydržím, protože se absolutně štítím kontaktu s ním, bojím se, že bych musela dělat něco co nechci a jsem tak strašně zbabělá, že už to ani víc nejde. Nikdy jsem nebyla sebevědomá, že bych se k problému postavila čelem, ale teď už to zachází do neúnosných mezí. Chovám se tak strašně ošklivě a to ani nechci.
Svým chováním jsem opravdu znechucená, ale ve chvíli, kdy se zle chovám, si to ani neuvědomuji. V mé hlavě je jasný názor, který musím zformulovat tak, abych nezněla jako mrcha, které jde jen o lámání srdcí na potkání. Tímto článkem si vlastně ten proslov pomalu dávám dohromady, dodávám si tím odvahu, že to co jsem udělala opravdu nebylo správné. Jednou bych mohla ještě víc litovat, kdybych se donutila v tom pokračovat, musela bych dělat věci, které mi jsou proti srsti a na to se teď opravdu necítím.

Celý tenhle názor mi leží v hlavě už několik dní a já se stále nedokopala k tomu, abych s tím něco udělala a to jsem měla tolik příležitostí. Nejhorší na tom je, že vždy, když nastíním jemu nějaký problém, on ho dokáže okamžitě spravit, je mi jasné, že by to nedělal, kdyby mu na mě nezáleželo, ale bere mi to argumenty, které potřebuji k tomu, abych si uvědomila, že on prostě není ten, koho bych chtěla. Já jsem si to tedy uvědomila, ale on postupně bortí to, čím bych se chtěla bránit.
Vždy když mu něco vytknu, tak se snaží to v danou chvíli napravit, chce se změnit, jenomže já nechci, aby se kvůli mně měnil, je to vůči němu strašně sobecké, na druhou stranu, každá holka by chtěla někoho, kdo se kvůli ní změní. Ale žádná změna netrvá dlouho? Celý život totiž se učíte něčemu, co se najednou někomu nelíbí a změníte se, na chvíli to děláte jinak, ale vzápětí to stejně začnete dělat stejně.
Už jsem zoufalá z toho, že nevím co mám dělat, jsem strašně sobecká, že to neukončím hned teď a je strašně hloupé o tom psát takový článek, protože tím ještě víc naznačuji, jak hloupá jsem. Ano, vím, že láska jako v pohádkách neexistuje a ani si nepředstavuji, že potkám prince na bílém koni, který mě vysvobodí z temného hradu a zamilujeme se na první pohled, tak naivní nejsem, ale pořád toužím po tom, aby mě někdo pochopil, i když k tomu vlastně nedávám moc příležitostí.

Obdivuji ty, kteří to dočetli až na úplný konec, opravdu se divím, že někomu se chtělo tohle všechno číst a přitom to jsou jen myšlenky zmatené šestnáctileté holky, která vlastně pořádně ani neví co chce, nebo si to alespoň myslí.
Děkuji moc!!


Twotika xx
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MorphoKeiji MorphoKeiji | Web | 28. srpna 2017 v 21:50 | Reagovat

Někdy je jedno z nejtěžších slov k vyslovění právě to "ne". "Ne, nechci to." Ukončit to, co tě nedělá šťastnou.
Jsem stejný člověk. Strašně špatně se mi říká "ne". Často si to pak vyčítám, není mi dobře v té situaci a vím, že "není nic jednoduššího než odmítnout"... není to sakra lehké.
Ale je to někdy ta nejlepší cesta, jakou se můžeme vydat. Jak přebrat otěže svého života.

A vůbec není hloupé o tom psát článek. V prvé řadě si myslím, že je to jeden z prvních kroků za lepším. Za uvědoměním. Já kolikrát začnu psát něco takového a jen díky tomu, že to píšu, najednou nacházím odpovědí.

2 Wex Wex | E-mail | Web | 3. září 2017 v 13:46 | Reagovat

Chápu, že tě můj příběh asi nemusí zajímat, ale i přes to ti ho chci napsat.
Vše to začalo někdy v únoru, příšerně jsem se chytla s jednou holkou, která mi začala přebírat nejlepší kamarádku... Nebo já jsem spíš měla takový pocit. V té hádce jsem absolutně přestala přemýšlet, co říkám, chrlila jsem ze sebe všechny pocity, které ve mně byly, některých tehdy vyslovených slov opravdu lituji. Navíc moje nejlepší kamarádka byla u toho, slyšela všechno, co jsem řekla... Do jednoho slova. Takže jsem tím krizi, kterou jsme tehdy prožívaly, ještě zhoršila. A postupem času šlo celé naše přátelství do kytek. Vše to vyvrcholilo na konci školního roku, úplně se na mě vykašlala, začala mi lhát- naše přátelství se zkrátka postupně rozpadalo. Skoro celý červenec jsem o tom přemýšlela a nakonec jsem si řekla, že to dál nemá cenu. Řekla jsem našemu přátelství ne. Přes esemesky jsem jí vše napsala a byl konec. Za nějaký čas se mi ozvala, jestli s ní a ještě jednou holkou nechci jít nakupovat, řekla jsem si proč ne... Alespoň zjistím, jak se ke mně bude chovat. Nechci říct, že se ke mně chovala hnusně, ale celé to bylo takové divné... A tak jsem si nakonec řekla, že prostě je čas jít jinou cestou. Můžu se s ní bavit, ale už nikdy to nebude moje nejlepší kamarádka.

Souhlasím z předchozím komentářem... Občas je třeba říct ne😉

3 Tyrkysový Delfín Tyrkysový Delfín | Web | 21. září 2017 v 21:52 | Reagovat

Často mám podobný problém. Nedokážu říct ne, ať už jde o jakoukoliv situaci.  Ale občas je to bohužel potřeba a mě je to potom líto. Moc se mi líbí, jak jsi to v článku popsala, já mám s takovými tématy obvykle problémy.
Mimochodem omlouvám se, že jsem tě teď na blogu moc nenavštěvovala, ale pokusím se objevovat se tu častěji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama